Koncert Kyjovského komorního orchestru 8. 6. 2008

Každoročně konaný koncert Kyjovského komorního orchestru jsme v tomto roce přesunuli z kostela sv. Mikuláše do budovy tvaroženské Sokolovny. Ne, že by prostory kostela byly pro konání takové akce nevhodné, naopak akusticky jsou přímo ideální, chtěli jsme však vyzkoušet Sokolovnu jako možné místo konání festivalu neprofesionálních komorních orchestrů v roce 2009 a toto byla jedinečná příležitost. Snad se nám podaří sehnat i nějaké finanční prostředky a dotace ze státní kasy. Za zmínku snad ještě stojí, že podobné festivaly jsou nahrávány českým rozhlasem a po úpravách a doplnění komentářů vysílány na rozhlasem na stanici Vltava.
Koncert neprofesionálního Kyjovského komorního orchestru pod vedením ing. Jana Sáraze, konaný pravidelně k Mezinárodnímu dni matek měl v tomto roce malinko zpoždění. Bylo třeba zvolit takový termín, aby vyhovoval jak mladým hudebníkům, tak abychom předešli možné kolizi s jinou akcí ve Tvarožné. To se nám však zcela nepodařilo, neboť odpoledne probíhala na návsi soutěž hasičských družstev.
Každá kulturní akce má však svoje příznivce a ti pravidelní posluchači a příznivci klasické i vážné hudby přišli. A bylo jich hodně. Kultivované obecenstvo vytvořilo pro koncert mimořádné podmínky. Mladí muzikanti se jim za to odměnili svým skvělým a výborně sladěným výkonem. Vždyť už jsou uznávaným tělesem mezi neprofesionály v celé ČR.
Ne že bych já byl vyznavačem vážné hudby, muziku tohoto typu znám pouze z veřejnoprávních médií a to navíc okrajově. Jednoduše vím že existuje, nehraje se tam na elektrickou kytaru a trubku. Více či méně jsem šel na koncert tak nějak z povinnosti a přiznám se, že jsem nechyboval. Vystoupení na živo má svoje kouzlo ať už se jedná o jakýkoliv žánr. Během asi hodinového vystoupení zazněla díla J.D. Zelenky, J.P. Remeaua, J. Felda, A. Vivaldiho, S. Joplina.
Cílem tohoto článku však není vyzdvihnout jednu konkrétní událost v naší obci. Různých kulturních akcí během kalendářního roku ve Tvarožné je spousta jak pro dospělé, tak pro děti. Stačí sledovat webové stránky obce a nebo vývěsku obecního úřadu. Pravdou je, že se postupně stáváme otroky televize a výpočetní techniky, bez které to sice dnes již nejde, ale… Všechny tyto výdobytky moderní doby mají „zatím“ tlačítko On/Off a je jen dobře, že se od nich ještě umíme oprostit. A vyrazíme za kulturou třeba v místě bydliště, když už je nám tak hezky podávána.
Poděkování za zpříjemnění nedělního odpoledne patří nejen hudebníkům z Kyjova, ale hlavně Alence Kalužové, která za spolupráce chrámového sboru vše dohodla a celý průběh profesionálně organizovala. Miloši Daňkovi za přípravu, úklid sálu a občerstvení.

Lubomír Šubrt
Kulturní komise Tvarožná

Hudební slavnosti

Není běžné, že Tvarožnou u Brna během jednoho dne navštíví stovky lidí z blízkého okolí i ze vzdálenějších míst naší republiky. Stává se tak jen několikrát v roce: při prosincových vzpomínkových akcích u příležitosti výročí bitvy tří císařů, při srpnových Napoleonských dnech, při srpnové Tvaroženské pouti a při Hudebních slavnostech k výročí narození Tvaroženského rodáka, skladatele Julia Antoše.
XI. ročník přehlídky dechových souborů připadl tentokrát na neděli 18. 5. a i když množství návštěvníků ovlivnilo nepříznivé počasí, nijak to nepoznamenalo slavnostní průběh a profesionální přístup všech účinkujících.
Přehlídka za poněkud uplakaného májového dne započala Tvaroženskou fanfárou v podání DH Lácaranky z Kobylí autora Pavla Svobody a pietním aktem u rodného domu J. Antoše, položením věnce na pamětní desku, která je na domku č. 122 umístěna od roku 1998. Po několika melodiích v podání Lácaranky se průvod přesunul do kulturního domu Kosmák.
Zde v sále kulturního domu, který byl již z větší části zaplněn, uvítal návštěvníky starosta obce František Kopecký a předseda kulturní komise Lubomír Šubrt, který celé odpoledne provázel slovem a jednotlivé soubory návštěvníkům představil.
Neodmyslitelnou součástí hudebních slavností tak i jiných kulturních událostí ve Tvarožné je DH Lácaranka s kapelníkem Pavlem Růžičkou ta celou přehlídku započala. A jako každý rok, tak i v tomto roce nezklamala nejen skvělou hudbou, ale i pěveckými výkony Michaely Šiprové, Pavla Kadrnky a Jany Oslzlé, která účinkovala jako host.
DH Liduška z Dolních Bojanovic s kapelníkem Miroslavem Herkou, byla pro spoustu z nás velkou neznámou, vystupovala totiž na přehlídce poprvé. Od doby svého vzniku v roce 1999 však dosáhla, i přes nízký věkový průměr muzikantů 23 let, spoustu úspěchů jak doma tak i v zahraničí.
Liduška zahrála v krásných podlužáckých krojích se zpěvačkami Anežkou a Evou Herkovou, Lidkou Fatěnovou a zpěváky Vojtou Salajkou a Jendou Novákem. Svým vystoupením přesvědčila, že úspěchy nejsou náhodné.
Jako skvělý tah se ukázalo pozvání Sivické kapely z nedalekých Sivic. Spolu s ní přicestovala spousta příznivců a s ohledem na množství není třeba dalších komentářů. Pod vedením kapelníka Petra Filipa zazpívali Věrka Blahová, Majka Čalkovská a Jarda Tauber. Poslední skladbu Blažovský verbuňk od Jaroslava Taubera st. odzpívali všichni členové kapely.
Na správných hudebních slavnostech nesmí chybět zahraniční účastník, kterým tentokrát byla slovenská DH Skaličané. Nezapomenutelným zážitkem bylo sólo na trubku v podání kapelníka Roberta Kuchariče a interpretace skladby „Tenkrát na západě“. Ve stínu kapelníka však nezůstali ani zpěváci Jarka Slobodová, Soňa Žůrková a Juraj Polák. Celé vystoupení Skaličanů slovem a několika vtípky publikum pobavil Ľudomil Kuba.
Říká se to nejlepší na konec. U nás to však neplatí, protože bych zbývajícím účinkujícím křivdil. Vracovjáky představila zpěvačka Alena Rapáčová a s kolegyní Hanou Mrvovou vytvořily skvělou pěveckou dvojici. Vracovjáci vítěz Zlaté křídlovky z roku 1998 pod vedením Jiřího Prese celé hudební odpoledne ukončily.
A přídavek „Vrané koně“ si s chutí zazpívali i všichni přítomní posluchači dobré muziky.

Václavská taneční zábava

Společně s tvaroženskou mládeží jsme připravili i jako bonus u příležitosti 720. výročí první písemné zmínky o naší obci 27.9. 2008 v sále kulturního domu Kosmák Václavskou taneční zábavu a nebo, chcete-li Kácení máje.
Ani se mi nechce věřit, že je to již dvacet let a já mládenec, po skončení dvouleté základní vojenské služby spolu se svými vrstevníky v krojích tančíme na hřišti u Kosmáku moravskou besedu u příležitosti 700. výročí obce. Vzpomínám, že to byly první místní hody, které se přemístily pod širé nebe a je tomu tak do dnes, až na výjimky způsobené špatným počasím. A ještě jsem zaznamenal další podstatné změny. Z tradiční hodové neděle se stala sobota, což se zajisté projevilo významně na návštěvnosti a kulturní událost č. 1 v naší obci se přesunula z konce září na konec června, program je bohatší o vystoupení dětí ze ZŠ a to zajisté určitě není špatně. Dobře to naši předchůdci zařídili, sklizeň hroznů na červen měli ještě zařídit.
Sehnat v létě kvalitní kapelu na září, no přesvědčil jsem se, že to není vůbec jednoduché, koncem září se totiž koná spousta Václavských hodů a zábav, pravděpodobně je na vině, že zrovinka má Václav jmeniny, jinak si to nedokáži vysvětlit. Do toho ještě letní dovolené, nikdo samozřejmě není k zastižení, měl jsem pocit, že Hollidays má celá Jižní Morava. Na úrodnou půdu nakonec padlo jednání s kapelníkem p. Mayerem s DH Dambořanka. Přijelo jich snad dvacet, z Dambořic asi každý kdo umí hrát na hudební nástroj a nebo zpívat. Ve 20:00 hod bylo v sále více muzikantů jak návštěvníků.
Kroje, to je vedle kvalitní dechovky motor každé taneční zábavy. Pravda, že krojovaných nebylo tolik co 21. 6., kdy se konaly v naší obci tradiční hody, ale každá iniciativa je vítána. Celkově návštěva byla mizerná… a může za to kanalizace, jako za vše v posledním půlroce. Napíši plačtiví dopis na Ministerstvo kultury!
Závěrem, až na tu návštěvnost se akce vydařila. Organizačně zvládnuté bez nedostatků, stížnosti žádné, chvála taktéž, muzika z těch lepších, burčák z těch nejlepších.
Poděkování patří těm mladým lidem, kteří se pustí do takové akce ve svém volnu, jen tak pro vlastní potěšení, bez vyhlídek na nějaký finanční zisk, aby v naší obci nebylo kulturně mrtvo a TJ Sokol Tvarožná za zapůjčení kulturního domu.

Lubomír Šubrt
kulturní komise

Hudební slavnosti Julia Antoše

Každým rokem již dvanáct let pořádá v Květnu obec Tvarožná vzpomínkovou akci formou přehlídky dechových souborů, u příležitosti narození tvaroženského rodáka, skladatele a především skvělého muzikanta Julia Antoše.
Scénář akce se za ta léta téměř nezměnil. Položení věnce pod pamětní desku na domě č. 122, krátký proslov starosty obce, několik melodií v podání DH Lácaranka a již může začít přehlídka v Kulturním domě Kosmák.
Na každý ročník se snažíme pozvat soubory, které u nás neměly příležitost vystupovat a prezentovat se připraveným hudebním pásmem, představit se na živo a ne tak jak jsou známy především z rozhlasových přijímačů a už méně z televize.
DH Lácaranka, pravidelně se zúčastňující kapela z Jižní Moravy, svůj název dostala podle kopce Lácary, který je přírodní dominantou vinařské obce Kobylí na Moravě. Tady v roce 1975 založil pan Metoděj Hanák z Brumovic spolu s Jaroslavem Hamanem dětskou dechovku, která se stala základem budoucí Lácaranky. Největších úspěchů dosáhla Lácaranka pod vedením kapelníka ing. Jožky Kaně – zakládajícího člena kapely, který v kapele hrál plných 33 let a posledních 18 let dělal kapelníka. V současné době vykonává funkci kapelníka Lácaranky křídlovák Pavel Růžička z Velkých Němčic. Z původní sestavy dětské dechovky zůstali dnes pouze dva muzikanti. Hudební skladatel, autor téměř 120 skladeb Pavel Svoboda a trumpetista Milan Dufek. S Lácarankou zpívají Jitka Oplouštilová, Michaela Šiprová, Pavel Kadrnka a Pavel Jech.
17. května přesně ve 14:30 hod v sále Kulturního domu zaznívá obecní fanfára, skladatele Pavla Svobody a návštěvníky, především z okolních obcí vítá jménem Rady obce a Kulturní komise starosta obce František Kopecký. Příjemné nedělní odpoledne s dechovkou začíná.
Kapelník Jaromír Motal přivádí na pódium Dechový orchestr Hanačka, mladá kapela, která našla své tvůrčí zázemí v Břestě u Kroměříže. Převážně mladí lidé, kteří mají rádi dechovou hudbu a jejich cílem je přinést jejím prostřednictvím dobrou pohodu a radost do srdcí svých příznivců a posluchačů dechové hudby. Hanačka má ve svém repertoáru skladby různého provedení – zpívané písničky i orchestrální skladby, klasickou tvorbu dechové hudby, upravené skladby moderních žánrů, ale převážně je zaměřená na skladby současných autorů dechovky a to zejména moravských. To vše ve Tvarožné Hanačka předvedla se svými sólisty. Zpěvačkami Marií Šujanovou, Hanou Burešovou, Helenou Horáskovou, teprve šestiletou Katuškou Burešovou, se zpěváky Tomášem Koutným a Jiřím Roseckým. Nezapomenutelné je vystoupení jedenáctiletého Ondry Motala na Xylophone.
Možnost předvést se ve Tvarožné dostal neziskový Dechový orchestr ZUŠ Kyjov pod vedením svého zakladatele Jiřího Pimka. Orchestr působí teprve pátým rokem, ale v krátké historii získal spoustu ocenění v naší republice a ve Francii. Více jak půlhodinové vystoupení tvořily nejen skladby klasické dechovky, ale i moderní a taneční.
Zahraniční host, tak jak v loňském roce byl ze Slovenska a přijel k nám ze 180 km vzdálené Bojnice. Když se řekne Bojnice, každý si představí termální koupaliště, ZOO a dominantu, místní zámek. Kapelu řídí Marek Flimel, zpívali Simona Janovičová, Dominika Posová a Ladislav Mišeje. V roce 2008 oslavili na Slovensku 10. roků od založení kapely a za tu dobu soubor absolvoval spoustu vystoupení nejen na Slovensku ale i v Německu, Rakousku a samozřejmě v ČR. Hrají samozřejmě klasickou dechovku, odbočí však i k tanečním a muzikálovým melodiím a sólovým skladbám.
Takový byl dvanáctý ročník a již se mi hromadí ve složce „XIII. r. přehlídky D.O.“ nabídky jiných dechovek, které by měly zájem na přehlídce vystoupit. Naše slavnost se za ty roky stala všeobecně známou a vyhledávanou akcí nejen mezi hudebními tělesy, ale i mezi návštěvníky.

Lubomír Šubrt
kulturní komise

Festival neprofesionálních komorních orchestrů

V sobotu 6. června se v sále Sokolovny uskutečnila akce pro naši obec naprosto ojedinělá a výjimečná. Poctu zorganizovat jednu z etap Národního festivalu neprofesionálních orchestrů se každému nepoštěstí. Festival pořádá Asociace neprofesionálních symfonických a komorních těles za podpory Ministerstva kultury ČR. Záštitu nad projektem převzala obec Tvarožná, takže jmenovité poděkování patří starostovi p. Františku Kopeckému a celému obecnímu zastupitelstvu.

Protože se jedná o akci dvoudenní - druhý den se hrálo ve Veselí n. Moravou - bylo nutné s organizací začít ve spolupráci s kulturní komisí obce s ročním předstihem.

Koncert byl zahájen krátkým seznámením s projektem. Pak už se představil nám dobře známý a spolehlivý Kyjovský komorní orchestr. Jeho umělecký vedoucí, který je i sbormistrem našeho chrámového sboru, ing. Jan Sáraz byl zároveň prezidentem III. etapy Národního festivalu. O další zážitek se postaralo Jablonecké komorní sdružení se svými sólisty a uměleckým vedoucím Pavlem Hübnerem. Třetím vystupujícím byl Smyčcový orchestr ZUŠ Jeseník s dirigentem Františkem Mechem. Bylo jasné, že všechny orchestry mají vynikající vedení. Proto předvedená díla F. X. Duška, J. Felda, G. F. Händla, Vivaldiho, Čajkovského či Gerschvina byla provedena téměř na profesionální úrovni. Takto byly také výkony účinkujících ohodnoceny odbornými lektory festivalu p. Čechovou a p. Hanzalovou z Prahy.

Myslím, že je dobré zdůraznit, že věkový průměr muzikantů byl velmi nízký. I přesto svůj koníček dělají s velkou láskou, nadšením a nasazením. A věřte – nevěřte, pokud se k nim přiblížíte víc, jejich spontánnost vás pohltí natolik, že pak není důležité, zda jste odborníky v hudbě nebo jakémkoliv jiném oboru nebo jen posluchači. Abyste si takou chvíli užili, stačilo by jen přijít, sledovat a poslouchat. Nejméně pro tento okamžik vás to odvede od běžného života, na který jsme si zvykli tak samozřejmě hartusit. Bohužel, všechno je trochu jinak. Nechceme se loučit se svoji ulitou a teploučkem svého já, nechceme být vstřícní jeden k druhému. Za to však vyžadujeme vše pokud možno jen perfektní. A když je nám jedna z možností nabídnuta až pod nos, byť „jen“ v provedení amatérů, když za námi s nadšením přijedou stovky kilometrů muzikanti z Jablonce nad Nisou, Jeseníku či jen Kyjova, my zrovna nemáme čas, máme příliš práce nebo nás to nebaví? Několik desítek těch, kteří nezaváhali a přišli na koncert, si ze sálu odnesla nevšední zážitek a velký kus radosti, který protagonisté koncertu rozdávali.

Přeji všem neprofesionálním muzikantům, a vůbec všem amatérům v jakémkoliv oboru , aby svoje nadšení jít dál a rozvíjet se nevzdávali. A nám ostatním přeji, abychom se je učili chápat, poslouchat a uměli je ocenit. A to přesně podle motta hlavního organizátora jihomoravské části letošního ročníku Festivalu neprofesionálních orchestrů: „Nadšení může dát víc než dokonalost“.

Alena Kalužová
kulturní komise

Výtvarník Vladimír Drápal obdržel medaili ARTIS BOHEMIAE AMICIS

Ak. malíř a sochař doc. Vladimír Drápal
Adresa: Tvarožná 43
664 05 Tvarožná

V roce 2011 udělil ministr kultury MUDr. Jiří Besser rezortní medaili ministra kultury ARTIS BOHEMIAE AMICIS za šíření dobrého jména české kultury ak. malíři a sochaři doc. Vladímíru Drápalovi.

Českému malíři, grafiku a sochaři doc. Vladimíru Drápalovi, který se dožívá v plné tvůrčí svěžestí 90 roků, je věnován i dvacátý čtvrtý svazek knižnice „Edice Osobnosti“ založené Nadací Universitas (Masarykiana) v Brně.

V roce 1996 natočila také Česká televize – studio Brno o životě a díle akademického malíře, grafika a sochaře doc. Vladimíra Drápala dokumentární film s názvem „Ani den bez kresby“ který byl vysílán v roce 2010.

Vladimír Drápal se narodil 28. října 1921 v Tvarožné u Brna jako syn rolníka a pekaře Františka Drápala. Měl převzít povolání otce, a tak se s ním již od dětství podílel na hospodaření a vyučil se i řemeslu. Proto jeho rozhodnutí stát se výtvarníkem rodina striktně odmítla a jemu nezbylo než tajně složit přijímací zkoušku na brněnské Škole uměleckých řemesel a rodičovský souhlas získat až dodatečně. Snad poprvé se tu prosadila houževnatost jako jeden z jeho charakteristických povahových rysů. V letech 1938–1942 absolvoval Školu uměleckých řemesel v Brně v ateliéru Emanuela Hrbka a v letech 1945–1949 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u Josefa Kaplického. V letech 1974–1982 vyučoval na Masarykově univerzitě v Brně. Je zakládajícím členem tvůrčí skupiny Profil 58 a Sdružení Q (od roku 1990).
Zabývá se malbou, grafikou, kresbou, keramickou, dřevěnou a bronzovou plastikou a výtvarným řešením architektonických realizací. Jedním ze základních inspiračních východisek Vladimíra Drápala je životní prostředí rodné obce Tvarožné u Brna, která se mu stala domovem. V malířských, grafických i sochařských dílech volí tvarovou i barevnou nadsázku, jež nemá někdy daleko ke karikatuře. Umělcovo dílo je však prostoupeno chápavým pohledem a účastí se životem bližních. Zvláštní kapitolu jeho tvorby představují stylizované postavy koní, stejně jako ženská torza „Venuše“, která nemohou zapřít umělcovu tvaroženskou inspiraci. Lze v nich zaznamenat též autorův smysl pro velký sochařský tvar, jejž uplatnil i v monumentálních realizacích pro architekturu a veřejná prostranství.
Kniha Vladimír Drápal, napsaná předními uměleckými historiky a pedagogy a doplněná soupisem Drápalova díla a bibliografickými a biografickými údaji až do současnosti, mapuje všechna stadia umělcovy tvorby; je celistvým pohledem na umělecký, občanský i osobní život této výrazné osobnosti českého moderního výtvarného umění.
Atmosféru umělcova životního prostředí, jehož prizmatem k němu vstupuje svět, poznamenaly tyto stopy prošlých dějin zvláštním rysem kultivované jedinečnosti. Je prokrvena jadrnou osobitostí a dosud živým poselstvím lidového tvoření, aniž by byla limitována jeho místním koloritem.
Vladimíra Drápala navždy uhranula příroda mohutností své životodárné síly, svým řádem. Pronikat do něj, oddělovat zrno od plev se od raného mládí učil za pluhem a odtud vše, co vychází z jeho rukou, je stejného rodu, téhož skupenství jako půda, kolébka, chléb i mohyla – matka všeho živého.
Měl se stát sedlákem a pekařem jako jeho otec František Drápal, a tak se s ním již od dětství podílel na hospodaření a vyučil se i řemeslu. Proto jeho nečekané rozhodnutí stát se výtvarníkem rodina striktně odmítla a jemu nezbylo než tajně složit přijímací zkoušku na brněnské Škole uměleckých řemesel a rodičovský souhlas získat až dodatečně. Snad poprvé se tu prosadila houževnatost jako jeden z jeho charakteristických povahových rysů. Školu vystudoval v letech 1938–1942 ve speciálce dekorativní malby pod fundovaným vedením profesora Emanuela Hrbka.

Drsnou životní zkušenost znamenaly pro mladého Drápala poslední tři roky druhé světové války a německé okupace Československa, které strávil v nuceném pracovním nasazení postupně jako pacholek u sedláka, dělník v sokolnickém cukrovaru a později jako kopáč zákopů v rakouském Menhofu.

Možnost pokračovat ve studiu mu otevřelo až osvobození naší vlasti. Pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvoval pak v letech 1945–1949 ve speciální škole užité malby vedené mladým profesorem Josefem Kaplickým, který si ho vybral jako svého prvního asistenta. Drápal v něm poznal erudovaného pedagoga a průbojného všestranného umělce, s jehož názory na vztah umění k životu nacházel mnohé styčné body a v jehož umělecké praxi si mohl ověřovat platnost svých formujících se myšlenek o tom, co je podstatné ve výtvarném uchopení skutečnosti.
V Drápalovi dozrává v těchto letech přesvědčení, že výrazové spontánnosti a přesvědčivosti může dosáhnout jen pod tlakem silného subjektivního prožitku evokujícího představu budoucí podoby díla a jen za předpokladu soustavného studia skutečnosti. A tak se s obrovským zaujetím vrhá na kresbu, v níž nalézá jediné spolehlivé východisko. Své dny pravidelně jako rozcvičkou zahajuje letmými tužkovými skicami, jimiž z okna ateliéru glosuje život své Tvarožné. Její náves na pozadí vznosných kulis stromů se mu stává jevištěm, na němž se odehrávají každodenní příběhy v osobitém podání aktérů – tvaroženských sousedů a sousedek. Výmluvnost jejich postojů, pohybů a gest se překrývá se spontánností jejich dialogů i monologů, kritických komentářů běhu světa a zejména Tvarožné z pozic samorostlé životní filozofie. Jejich nápady a někdy i autorovy postřehy, vpisované do skic, ještě umocňují autenticitu atmosféry prostředí. Vzniká tak léty stále narůstající konvolut figurálních motivů, připravených k budoucímu využití. Traduje se, že profesor Josef Kaplický, známý svým pedagogickým taktem, chodíval kolem oblíbeného žáka „po špičkách“, neboť si uvědomoval jeho samorostlý talent a nechtěl jej neuváženým zásahem jakkoliv ohrozit. Vnímavý učitel jistě pochopil i to, co pro adepta umění znamená životní zázemí jeho rodné obce, a to tím spíše, že se neustále promítalo do okruhu studentových motivických zájmů. Pokud snad z něho mladý výtvarník vybočil, nemohl ani tehdy zapřít osobitou optiku. Když si například roku 1947 přivezl ze studijního pobytu v Paříži spolu s nezapomenutelnými zážitky rovněž spoustu kreseb, na jejichž základě pak vytvořil grafický cyklus Pařížské listy, dal jím najevo, že i na hemžení bulvárů, na ztichlá zákoutí metropole, na lidičky oživující podbřeží Seiny nebo ulice Montmartru nazíral tvaroženskýma očima.

„Mám rád stromy. Všechny jsou krásné a vznešené, zvláště ty staré, které tady se mnou rostly. Vždycky byly dobré, skutečné, určité, pravdivé a tajemné. Proč jim ještě nikdo nepostavil pomník? Stojí přede mnou a pořád mě vzrušují. Je to zázrak: ze semene – strom.“

Zatímco tedy Drápalovy početné soubory Hlavy a Stromy počítají s jedinečností zvoleného modelu, v některých z figurálních témat – ať už máme na mysli postavy žen nebo koní – se umělec často přiklání k motivu dvojice, což si vyžaduje řešení vztahu dvou bytostí. Proto v těchto dílech sehrává nezanedbatelnou roli svislá střední osa, která zpravidla dělí kompozici do dvou rovnomocných částí. Takovémuto skladebnému pojetí vděčí reliéfy i okrouhlé plastiky Vladimíra Drápala za navození pocitu vyrovnanosti a vážnosti.
 

Portál Jihomoravského kraje

Stránky Ministerstva kultury