I. pěší pluk KAISER –; historie

Československá společnost vojenské historie Brno navazuje svojí činností
především na existenci 1. pěšího pluku Kaiser. Připomeňme si jeho historii tak, jak se pluk v rozmezí více než dvou století pohyboval po vojenské mapě válečné i mírové Evropy. Bylo to často v místech, kde se rozhodovalo o jejím dalším politickém i hospodářském vývoji.

Vznik pluku
Pluk s celým názvem Regiment zu Fuss Lothringen byl založen 19. srpna 1715. U jeho počátků byl kurfiřt trevírský a biskup osnabrücký Karel Ignác vévoda Lotrinský. K založení pluku dostal pověření od císaře Karla VI. , který vládl habsburské monarchii v letech 1711-1740. Majitelem pluku Regiment zu Fus Lothringhen byl Leopold, korunní princ Lotrinský. Velitelem se stal podplukovník Christian svobodný pán Moltke. Když byl stav pluku kompletní, odpochodoval pod velením podplukovníka von Moltkeho z Koblenzu směrem na sever proti proudu Rýna a pak do Grünzburgu na Dunaji. . 25. května sem přišel také prapor generála hraběte Mercyho a císařského válečného komisaře Langschmiedta.
Pak byla jeho císařským majestátem převzata válečná služba. Při odvodech se u pluku nacházeli tito důstojníci:
Plukovník: Leopold vévoda Lotrinský
Podplukovník: Christian svobodný pán Moltke, velitel pluku
Nadstrážmistr: Carl svobodný pán Waha
Kaplan: Anton Pisport z Jezuitského řádu
Několik dnů po slavnostním aktu odvodů byl pluk za přítomnosti jmenovaného generála naloděn na obyčejné veslařské lodě a dopraven do Pešti. Odtud pěšky odešel do vykázaných míst.

Pod Evženem Savojským
Již v roce 1716 byl pluk nasazen pod velením již zmíněného rakouského maršála Evžena Savojského proti Turkům. Těm tehdy vládnul sultán Ahmed III.
Turci po čtyřdenním pochodu ze Semlina do Karlovace hájili rychle navršené zákopy proti polorozpadlé pevnosti Petrovaradín. 5. srpna rozhodl princ Evžen o útoku. Pěší pluk Lothringen byl rozmístěn spolu s plukem Durlach ve vnitřním opevnění pod velením polního zbrojmistra Löffelholtze. Nápor Janičářů zaskočil pěchotu, obrat přivodil až útok jezdectva.
Granátníci bránili západní část zmiňovaného opevnění. Dle seznamu ztrát 6 pluků pěchoty vyplývá, že boje pěchoty byly krvavé a kruté.
Trofeje vítězů tvořilo 168 kanónů, 160 praporů, 3 páry bubnů a nesmírné zásoby všeho druhu.
Evžen Savojský tak 5. srpna 1716 zvítězil v bitvě u Petrovaradína v jednom z nejslavnějších vítězství nad 150 tisícovou armádou Turků pod vrchním velením velkovezíra Köprili. Turci na bojišti nechali 6000 mrtvých. Ustupovali k Bělehradu.
Evžen Savojský se rozhodl dobýt pevnost Temeszvár, bráněnou 16 000 Turky. Pevnost byla obklíčena 22. srpna. Začaly obléhací práce a po čtyřech týdnech byl připravován útok. Začal v noci z 30. září na 1. říjen. Statečností vynikli zejména granátníci jako elitní skupina.
Pluk Lotringhen se dvěmi setninami granátníků pod velením podplukovníka von Moltkeho byl poprvé použit v předních liniích. Ač služebně mladý, vyrovnal se starším jednotkám. Čísla říkají‚ že ztratil 223 mužů-mrtvých a raněných. Na tehdejší poměry to bylo mimořádně vysoké číslo. Nebyl evidován žádný zajatec.
První důstojníci, kteří našli smrt na poli cti byli hejtmané Johann svobodný pán Wenigen, Benedikt svobodný pán Röslagen, Moritz von Holdingshaufen a poručík Franz de Robisson.
Po úspěšném dobytí Palánky odolávala pevnost bráněná posádkou 28 000 mužů. Ti se pokusili třikrát neúspěšně o protiútok.
Pevnost se nakonec vzdala 14. října 1716 po 48 denním obléhání. Pád Temeszváru měl za následek dobytí dalších menších míst v Banátu a umožnil císařskému vojsku cestu do Valašska a rozsáhlé zimní ubikace před nastávajícím polním tažením.
Princ Evžen svedl 16. srpna 1717 další, rovněž vítěznou bitvu, završenou dobytím Bělehradu. Donutil tak v roce 1718 osmanskou říší k uzavření míru v Požarevci. Tento mír byl dočasným oddechem v řetězci válečných konfliktů s Francií, Tureckem, Švédy a Uhry a získal Habsburské monarchii balkánská území Srbsko, Bosnu, Banát a Malé Valašsko.

Bílé uniformy
Pluk byl v roce 1725 posádkou v Temešváru. Tam v roce 1726 dostal svoje tradiční bílé uniformy s červeným vyložením. V roce 1727 byl posádkou v Nitře. Majitelem už byl od předchozího roku František Štěpán Lotrinský. Od 1. dubna se velitelem stal Josef hrabě Mercy d´Argentau a po něm Christian svobodný pán Hefreich.
Od roku 1733 do roku 1738 byla Habsburská monarchie, ve válce o uvolněný polský trůn proti Francii, Španělsku a Sardinii. Během těchto válek zemřel ve věku 73 let slavný rakouský vojevůdce francouzského původu Evžen Savojský. Stalo se tak 21. dubna 1736 ve Vídni.
V měsíci, ve kterém zemřel Evžen Savojský začalo Rusko novou válku s Tureckem. Do ní se zapletla i Habsburská monarchie.
Od roku 1736 do března 1737 byl pluk dislokován v Gratzu.
Po obléhání Nysy (Nissa) pod vrchním velením polního maršála hraběte von Seckendorfa pevnost kapitulovala 28. června 1737. Bojoval zde 1. a 2. prapor a obě granátnické setniny pluku. Informace o početním stavu vojska nejsou k dispozici.
Pluk Lothringen pod velením plukovníka von Helfreicha byl nasazen proti Turkům v prostoru balkánského poloostrova.
V bitvě u Grocky 23. července 1739 velel vojskům vrchní velitel polní maršál von Wallis. Pod velením plukovníka von Derenthala zde bojovaly 1., 2. a 3. prapor pluku Lothringen spolu s oběmi granátnickými setninami. Život zde ztratilo 270 mužů a 5 důstojníků.
V těchto bojích byly chybami generality, do jejíhož čela prosadil císař Karel VI. svého zetě Františka Lotrinského, ztraceny državy, získané pod velením Evžena Savojského v letech 1716-18.
Pluk byl ubytován postupně v Uhrách, v Brně a v lednu 1740 se přesunul do Opavy. Velitelem pluku byl plukovník Johann von Dehrenthal.
Po smrti císaře Karla IV. v roce 1740 nastoupila na císařský trůn na základě pragmatické sankce císařovna Marie Terezie. Se sankcí nesouhlasil hlavně bavorský vévoda Karel Albert, který usiloval o titul římskoněmeckého císaře a českého krále. Svoje zájmy prosazoval také saský kurfiřt a polský král August III. Ten měl zájem o získání Moravy. Tak se proti habsburské monarchii vytvořila velká koalice Pruska, Francie, Španělska, Bavorska, Saska, Neapolska a Sardinie.
Tyto země neuznávaly nároky Marie Terezie. Začaly války o dědictví rakouské (1740-1763).

I. slezská válka
I. slezská válka (1740–42) začala již v polovině prosince 1740. Třicetitisícové vojsko bojovného pruského krále Fridricha II. „Velikého“ vpadlo bez vypovězení
války do habsburského Slezska. Přestože byl nominální stav armády 158 700 mužů, stálo proti němu stálo pouhých 1500 rakouských vojáků. Monarchie byla bez peněz i vojevůdců.
Na jaře došlo k bitvě u Malujowice. 10. dubna 1741 zde bylo habsburské vojsko poraženo. Velel mu polní maršál hrabě Neipperg. V bitvě u Malujowice bojovaly 1., 2. a 3. prapor a obě granátnické setniny z pěšího pluku Lothringen. V bitvě padlo 55 vojáků a 3 důstojníci mezi nimi i velitel pluku Johann von Dehrenthal.
Do Horního Rakouska i do Čech vtrhli Francouzi a Bavoři, severní Moravu obsadili Prusové a Sasové. 26. listopadu se Francouzi zmocnili Prahy.
Velitelem pluku se stal podplukovník Johan svobodný pán Melingny (1741–42).
Velkou bitvu svedli Prusové a Rakušané u Chotusic, severně od Čáslavi, dne 17. května 1742. Rakušanům velel vévoda Karel Lotrinský. Bitva stála obě strany 11000 padlých. Císařská armáda byla poražena. Této bitvy se zúčastnil 1., 2. a 3. prapor pod velením podplukovníka Melingniho. Z nich padlo 15 vojáků, další byli ranění.
V roce 1742 se velitelem pluku stal plukovník Josef de Levrier (1742–45). Vratislavskou dílčí mírovou smlouvou z 11. 6. 1742 byla první slezská válka ukončena.

II. slezská válka
Rakouská armáda rozdrtila bavorskou armádu u Simbachu ( 9. května 1743), obsadila Mnichov a zahnala Francouze až k Rýnu. Koncem srpna 1744 vtrhlo vojsko pruského krále Fridricha II. opět do Čech a obsadilo Prahu. Po srážkách u Lauterburgu na Labi 23. srpna 1744 i a u Telschitz 19. listopadu 1744 byli po obratných manévrech habsburské armády Prusové opět vytlačeni.
U Telschitz bojovaly obě roty granátníků po velením podplukovníka Brettona bez bližších informací.
14. února 1745 se pluk shromáždil u Habelschwertu pod velením generála-polního strážmistra Luchcesiho. Po přesunech vojsk se odehrála bitva 4. června u Dobromierze (Hohenfriedbergu). Stotisícová rakousko-saská armáda Karla Lotrinského byla Prusy poražena. Bojovaly zde tři prapory a obě granátnické setniny pod velením plukovníka de Brettona. V bitvě padlo 68 vojáků a 7 důstojníků.

V majetku rakouských císařů
Od roku 1745 se majiteli pluku stali rakouští císařové. František Štěpán byl 13. září 1745 zvolen římsko-německým císařem a 4. října slavnostně korunován.
Oficiálním názvem je od roku 1745 císařsko-královská armáda (kaiserlich-königliche Armee). Nejvyšším reskriptem ze 14. října 1745 z Frankfurtu bylo pluku dáno jméno „Kaiser Franz“. Nosil jméno panujícího císaře, zkráceně se též nazýval jako „císařská pěchota“ (Kaiser-Infanterie).
Fridrich II. ale volbu císaře neuznal a pokračoval v boji. Velitelem pluku Kaiser Franz se stal plukovník Hiacint de Bretton. Posádkou byl pluk v Olomouci.
Mír byl uzavřen 25. prosince 1745 v Drážďanech a do pruského držení se dostalo Kladsko a Slezsko. Po dlouhých bojích v západní Evropě a severní Itálii byl uzavřen 18. října 1748 v Cáchách mír. Následovalo osm mírových let. To už se rakouské zahraniční politiky ujal hrabě Václav Antonín Kaunitz a armády hrabě Leopold Josef Daun).
Období mírových roků 1746-1752 strávil štáb pluku postupně v Olomouci, v Brně (1748), ve Vyškově a v Prostějově. Granátníci byli v Opavě. V létě 1749 se některé jednotky přesunuly do Uherského Hradiště.
V roce 1752 měl pluk posádku v Praze. Velitelem pluku byl plukovník Leopold svobodný pán Lagelberg (1751–57).

Sedmiletá válka
Sedmiletá válka v letech 1756-1763 přivodila definitivní vyřešení slezské otázky.
V 26. srpna 1756 vtrhl Fridrich II. se 70 tisíci vojáky bez vypovězení války do Saska a Čech. Císařská armáda se shromážďovala v táboře u Kolína, kde velel polní maršál Browne, a v Olšanech u Olomouce, kde velel polní zbrojmistr Picolomini. Vydala se Sasům na pomoc.
Po srážce u Peterswalde 13. září 1756 uštědřili vojáci krále Fridricha v bitvě u Lovosic 1. října 1756 císařské armádě pod velením polního maršála Browneho těžkou porážku. Pěší pluk Kaiser zde z 1. a 2. praporu a obou granátnických setnin ztratil 30 vojáků a 3 důstojníky.
Prusové po svém vítězství couvli do Saska, kde přezimovali.
Na polovině dubna obsadilo 120 tisícové pruské vojsko severní polovinu Čech a v bitvě u Štěrbohol u Prahy 6. května 1757 byla císařská armáda pod velením Karla Lotrinského poražena. Stáhla se do Prahy. Na bojišti zůstalo 13 000 zabitých a raněných. Část poražených ustoupila až k Táboru. Pluk Kaiser ztratil 65 vojáků a 6 důstojníků. V bitvě rovněž padl rakouský polní maršál Browne a pruský maršál Schwerin.
Rakušané v počtu 40 000 mužů na sebe v obležené Praze vázali pruské vojsko. Od počátku června následovalo třítýdení bombardování města, ve kterém žilo a nyní hladovělo 120 tisíc lidí.
Polní maršál Leopold hrabě Daun (*1705 +1766) táhl s 50 000 vojáky Praze na pomoc. Po skvělém vítězství v bitvě u Kolína 18. června 1757, kde se osvědčili zejména dragouni, bylo 35 tisíc Prusů těžce poraženo. Bojovaly zde dvě setniny z 3. praporu pěšího pluku Kaiser. Byla to nejkrvavější bitva třetí slezské války. Na bojišti zůstalo 14 000 mrtvých Prusů.
Po této bitvě byl Gideon Laudon povýšen na plukovníka. Toto vítězství bylo vzletně nazváno dnem „Znovuzrození habsburské monarchie“. Praha byla vysvobozena z nepřátelského obležení.
Habsburské vojsko vpadlo do Slezska. Po zformování poražené armády zvítězili císařští 22. listopadu 1757 v bitvě u Vratislavi. Král Fridrich II. zvítězil nad dvojnásobně silnými Rakušany pod velením Karla Lotrinského 5. prosince 1757 v bitvě u Lysé. U Vratislavi padlo z pluku Kaiser 15 vojáků a 2 důstojníci, u Lysé 40 vojáků a 6 důstojníků.
Velitel pluku plukovník Leopold svobodný pán Lagelberg byl v bitvě u Lysé zraněn a 26. prosince 1757 zemřel.
Prusové vpadli na Moravu a obsadili její část. 3. prapor pod velením podplukovníka Josefa Lagelberga byl u nepodařeného pruského obléhání pevnosti Olomouc ve dnech 5. května -2. června 1758, které zastavilo pruskou ofenzívu. Zásobovací potíže způsobili Prusům císařští pod velením budoucího maršála Ernsta Gideona Laudona (*13. 2. 1717 +14. 7. 1790). Ti koncem června 1758 pod velením generálmajora Laudona v součinnosti s generálmajorem Žiškovičem rozprášili pruský transport s více jak 5000 vozy mezi Novou Veskou a Domašovem nad Bystřicí.
Vojenské akce se přesunuly mimo naše území. V bitvě u Hochkirchu v Horní Lužici 14. října 1758 byli Prusové Daunovými vojáky poraženi. Přičinili se o to i vojáci 1. a 2. praporu a 2. setnina granátníků pod velením plukovníka svobodného pána de Leeuwena. Na bojišti z nich zůstalo 32 mrtvých vojáků a 2 důstojníci. Rakousko přesto nedokázalo udržet ani obsadit Slezsko.
V polovině června zvítězil Laudon nad vojskem pruského generála Fouquého u Lasdshutu. Po obléhání Drážďan 16. -28. července 1760 a srážce 22. července 1760 obsadilo v říjnu rusko-habsburské vojsko Berlín. 3. listopadu porazilo vojsko krále Fridricha II. císařské oddíly generála Laudona v bitvě u Torgavy v Sasku. Ty ustoupily na zimu do východních Čech. Z pluku Kaiser zde ze dvou pěších praporů a dvou setnin granátníků padlo 35 vojáků a 4 důstojníci mimo jiné i setník Carl de Lwofsky.
Začal poslední pokus obsadit Prusko. 1. října dobyl Laudon svídnickou pevnost. Po vpádu Prusů a srážkách v letech 1761-2 byla Svídnice ztracena (11. 10. 1761) a po vypálení Hradce Králové ve druhé polovině října byly rakouské pozice oslabeny.
10. února 1761 došlo v Paříži k uzavření míru mezi Francií, Španělskem a Velkou Británií. Signatáři smlouvy se stala i Habsburská monarchie, Sasko a Prusko. To bylo 15. února 1763 na zámečku Hubertsburg. Skončila sedmiletá válka. Marie Terezie definitivně ztratila Kladsko a Slezsko. Pluk Kaiser byl posádkou v Olomouci v čele s velitelem plukovníkem Engelhardem svobodným pánem Leeuwen von Ingolstadt.

Josef II.
V roce 1765 nacházíme pluk posádkou v Prostějově. Majitelem se stal císař Josef II., zvolený 27. března 1764 ve Frankfurtu římskoněmeckým králem.
Od roku 1766 po smrti maršála Dauna začal Josef II. jako spoluvladař armádu reformovat.
15. srpna 1769 zavedl první systematické číslování pěších pluků. Do té doby byl pluk označován jenom jménem majitele pluku. Tak bylo číslo pluku přidáno k názvu císařsko-královský, k označení druhu vojska (pěší, kyrysnický, dragounský) a jménu majitele. Pluk se tedy nazýval Císařsko-královský pěší pluk Kaiser č. 1.
Pěší pluk (Infanterie regiment) jako základní organizační jednotka rakouské pěchoty měl tři prapory, které se dělily na setniny. V roce 1766 se velitelem Císařsko-královského pěšího pluku Kaiser č. 1 stal až do roku 1773 plukovník Franz hrabě Kaunitz-Rietberg.
Vojáci pluku nosili bílé uniformy se žlutými knoflíky s vyložením v barvě pompadour.
Od roku 1771 dostal C. k. řadový pěší pluk Kaiser č. 1 (k. k. Linien Infanterie-Regiment Kaiser Nr. 1), přidělen doplňovací okrsek (Werbbezirk) na střední Moravě jmenovitě v dolní části olomouckého kraje. To trvalo až do roku 1866. Zde má původ neoficiální přídomek moravský. Pomocný doplňovací okrsek se nacházel v Haliči v bielickém kraji (Belzer Kreis), později v zamoscském kraji (Zamoscer Kreis). Tento stav platil až do konce roku 1807. Od následujícího roku doplňoval pluk polovinu stavu na Moravě a druhou polovinu v Haliči v saczském kraji (dnes Nowy Sacz).
V roce 1772 byl c. k. pěší pluk Kaiser č. 1 pluk posádkou ve Vídni. Před tím byl ale ubytován například v Mikulově, v Jihlavě a v Prostějově. Od roku 1773 se velitelem stal plukovník Karl svobodný pán Huf.

Reorganizace
Od roku 1777 byly zavedeny stálé verbovací okresy s plánovaným počtem odvedenců.
V roce 1778–79 pruský král Fridrich opět vpadl do severních a východních Čech ve válce o dědictví Bavorské. Narazil však na dobře zformovanou obranu. Válečné operace ukončila kompromisní smlouva v Těšíně z 13. května 1779.
Pluk byl posádkou v Prostějově. Pruské nebezpečí vedlo k opevňování měst Hradce Králové a Olomouce a také k výstavbě pevností Terezín a Josefov.
Od roku 1781 zavedl císař Josef II. všeobecnou vojenskou povinnost. Měla mnoho výjimek. Ve skutečnosti se v největší míře dotýkala nejchudších vrstev. Zaveden byl rovněž odvod do armády v rámci stálých verbovacích okrsků. Podkladem pro to byl Konskripční a doplňovací systém (Conscriptions und Werbbezirks Systém), vydaný v roce 1781 dvorskou válečnou radou (Hofkriegsrat). Tím byl sjednocen způsob doplňování pluků, odvody, zdravotní požadavky na rekruty a určil teritoria pro odvody na území habsburské monarchie.

Proti Turkům
V roce 1785 byl velitelem pluku jmenován plukovník Kajetan hrabě Lichtenberg.
Pluk Kaiser byl v letech 1788-1790-nasazen na jižní hranici proti Turkům. Tažení s Rusy proti Turkům bylo zahájeno v roce 1787. První byla srážka u Novoselice 1. dubna 1788. Zde velel plukovník Fabry. Vrchním velitelem byl princ Coburg. Bojovala zde i 17. a 18. setnina z I. pluku, která v bojích ztratila 4 muže.
Obranná strategie, která přinesla jistý úspěch ve válce o dědictví bavorské, se tentokrát neosvědčila a přinesla císařské armádě těžké ztráty.
Vrchní velení převzal generál Ernst Gideon von Laudon. Vytlačil Turky z temešského Banátu.
Na východním křídle se habsburské vojsko spojilo s Rusy. Dvě rozhodující bitvy u Foksan 1. srpna 1789 pod velením prince Sasko-Koburského a Martinesti skončily vítězně. Řada dalších srážek pokračovala obléháním a dobytím Bělehradu 10.–30. září 1789 pod velením Gideona Ernsta von Laudona. Zde bojovali vojáci 1. praporu pluku Kaiser pod majorem Souelem. Padlo zde 29 vojáků a 1 důstojník.
V letech 1789-1794 byl velitelem pluku plukovník Gebhard rytíř Rosselmini, majitelem pluku císař Leopold II.

Francouzská revoluce
14. července 1789 začala dobytím Bastily francouzská revoluce. Pluk byl posádkou ve Vyškově (1790).
Pěší pluk Kaiser č. I se zúčastnil všech tažení proti revoluční Francii, proti vládě direktoria a později i proti císaři Napoleonovi.

I. koaliční válka
1. koaliční válka se odehrávala v letech 1792-7. Majitelem pluku už byl císař František II. Uniforma a výstroj rakouské armády v roce 1792 byla dána výstrojní reformou z roku 1767. Vojáci nosili bílou uniformu, která se lišila barvou knoflíků. Voják nosil jednořadový bílý kabát, zapnutý na deset knoflíků. Německá pěchota nosila bílé kalhoty pod kolena a černé kamaše nad kolena. Od sedmdesátých let nosilo mužstvo pro zimní období kabáty ze šedého sukna. Místo známého třírohého klobouku nosili vojáci od roku 1769 tzv. kasket z filcu, potažený kůží, s vysokým předním koženým štítkem s mosaznou kartuší. Na ní byly iniciály vládnoucího panovníka. Kasket se nosil až do výstrojní reformy v roce 1799. Granátníci nosili medvědici s dýnkem v egalizační barvě pluku. Mužstvo mělo pěchotní šavli, zavedenou od roku 1765, s koženou pochvou a mosazným kováním.
Muži střeleckých setnin nosili křesadlovou pušku s bukovou neleštěnou pažbou a s tulejovým bodákem. Granátníci měli pušku s pažbou z ořechového leštěného dřeva.
Modely 1769 postupně nahradila pěchotní puška vzor 1784 ráže 18, 3 mm a po přezbrojení puška systému Unterberger M 1798 s ráží 17. 6 mm s předním nabíjením.
26. dubna 1794 byly 1. a 2. prapor pluku ve vítězné bitvě u Le Cateau-Cambrésis a 22. května v prohrané bitvé u pevnosti Tournai. Ztratil tam takřka 100 mužů. 14 mužů ztratil v bitvě u Charleroi dne 3. června 1794. Bojoval u Lutychu 27. července 1794, ve srážkách u Esneux a Sprimontu 18. září 1794 a ztratil 29 mužů.
Od roku 1794 byl velitelem pluku jmenován plukovník Ferdinand hrabě Nimptsch (1794-1796).
V roce 1795 pluk bojoval ve srážkách a bitvách na Rýně a ve Švýcarsku. V Německu
to byly hlavně srážky u Neckarhausenu, Primu, Lambsheimu a Kreuznachu.
V Německu byl i v roce 1796. Jeden prapor okupoval polský Krakov. Velitelem pluku se stal plukovník Wilhelm Prinz von Anhalt-Bernburg-Schaumburg (1796-1799).
Následovala srážka u Sulzbachu a Neukirchenu, vítězná bitva u Ambergu 24. srpna 1796, bitva u Würzburgu 3. září 1796, srážka u Freilingenu a útok u Neuwiedu. V bitvé u Biberachu 2. října 1796 pod vrchním velitelem polním maršálem Latourem bojoval i 3. prapor pod velením podplukovníka Bankla.
Vojska pod velením arcivěvody Karla se shromáždila u Emmedingenu a Schliengenu.
V roce 1797 nacházíme pluk při obléhání Kehlu a Hüningenu, které kapitulovaly, a ve srážkách u Diersheimu a Honau.
Mír v Campo Formiu byl uzavřen po řadě porážek od Francouzů 17. října 1797.

2. koaliční válka
V letech 1799–1800 se odehrávaly události 2. koaliční války.
Bitva u Stockachu znamenala vítězství arcivévody Karla nad dunajskou armádou. Zde bojoval 1., 2. a 3. prapor. V této bitvě 25. března 1799 padl velitel pluku Prinz Anhalt a dalších 50 mužů. Následovaly srážky u Luciensteigu, Hombrechtikonu, Wittikonu a bitva u Zürichu 4. června 1799. Potom srážky u Schänisu, u Glarusu, Nettstallu, Elmerpassu a Rinkenkopfu, znovu u Glarusu, Disentisu a u Vëttisu a Mannheimu 18. září 1799.
I. pěší pluk Kaiser měl v letech 1798-1815 posádku v Prostějově, jeho granátnický prapor v Brně.
Od roku 1799 byl velitelem pluku plukovník Christof rytíř Johnson (1799-1800) a 
po něm Nikolaus von Kayser (1800–1807).
1. a 2. setnina granátníků I. pluku byly v prohraných bitvách u Engenu 3. května 1800 a u Möskirchu 5. května 1800.
V bitvě u Höhenlinden 3. prosince 1800 bojovala rovněž 1. a 2. setnina granátníků proti generálu Moreauovi. Habsburští vojáci byli pod velením arcivévody Jana znovu poraženi.
Na konci roku nacházíme pluk v bojích na tyrolské hranici ve srážkách u Ettalu, Füssenu a Grosswangu. Příměří z 22. ledna 1801 a mír, podepsaný v Lunéville, ukončily válečné operace druhé koalice proti Francii.
Od roku 1801 začal arcivévoda Karel (*5. 9. 1771+30. 4. 1847) s reformami armády. Došly naplnění císařským patentem císaře Františka ze 4. května 1802, kterým zrušil doživotní vojenskou povinnost, zavedl diferencovanou dobu vojenské služby dle jednotlivých zbraní (pěchota 10 let, jezdectvo 12 let, dělostřelectvo 14 let). 4. ledna 1801 se I. pluk přesunul do Insbrucku a odtud přes Brennerský průsmyk a přes Pusterthal do Lienze. 1. února byl ubytován u Weizu a Gleisdorfu u Štýrského Hradce. Odtud se v dubnu přes Vídeň dostal 10. -13. května do původních garnizonů na Moravě. Důstojnický štáb sídlil v Prostějově.

3. koaliční válka
Začala 3. koaliční válka ( 1805). 1. září byli vojáci 2. a 3. praporu posláni do výcvikového tábora u Tuřan. Tábor navštívil i císař František II. Obdobného cvičení se zúčastnily dva prapory a rovněž granátnický division od 26. srpna do 10. září 1804. Po cvičení byl 1. prapor přesunut do Králova Pole, 2. prapor do Prostějova a Vyškova a 3. prapor do Jevíčka.
Rakouští a ruští diplomaté podepsali 11. dubna 1805 v Petrohradě smlouvu o spojenectví.
Reorganizace stávající struktury řadových pěších pluků pokračovala.
V roce 1805 byl majitelem císař František II. (I. ), druhým majitelem polní podmaršál Thomas svobodný pán Brady, velitelem pluku plukovník Nikolaus von Kayser (1800–1807).
V památném roce 1805 bylo sídlo pluku stále v Prostějově, kyrysníci měli posádku v Pécsváradě.
Pěší pluk č. 1 se přesunul do Tyrolska na spojnici mezi armádou arcivévody Karla v severní Itálii a armádou polního podmaršála Macka von Leiberich u hranic bavorského kurfiřtství. Tam přišel 22. července. Společně s řadovým pěším plukem č. 58 Beaulieau utvořil brigádu, které velel francouzský emigrant generálmajor kníže Rohan. Tato brigáda byla zařazena do divize generála Jelačiče.
8. září překročila Mackova armáda řeku Inn a vpadla do Bavorska. Pluk Kaiser byl 11. září v Insbrucku, kde jej navštívil arcivévoda Jan, velící dalšímu 50 000 uskupení.
Granátnický a 3. pěší prapor byly pod velením majora prince Hohenlohe vyslány do Bregenzu na břehu Bodamského jezera, kde je dostihl zbytek pluku. Jelačičův sbor byl vyslán na pomoc podmaršálovi Mackovi. Pluk prošel 5. října Pangenem a 6. října Ziegelbachem. Po osmnáctihodinovém pochodu v nepřetržitém dešti přišli unavení vojáci do Ulmu 8. října ve tři hodiny ráno.
Po srážce u Albecku 9. října 1805 byl 12. října granátnický prapor prvního pluku převeden do granátnické brigády generálmajora Fransela Klenauovy divize. Po srážce s Francouzy, vedenými generálem Neyem, u Elchingenu 13. října, byl 1. prapor pochválen generálem Mackem za statečnost. Padlo zde 7 mužů a smrtelné zranění utrpěl setník hrabě Bombelles.
3. prapor o síle 609 mužů pod velením majora Hohenlohe statečně bojoval o opevnění na Michaelsbergu u Ulmu 15. října proti přesile. Major byl raněn stejně jako jeho bratr podplukovník Carl Hohenlohe.
Zde kapitulovaly čtyři pluky řadové pěchoty a granátnický prapor.
16. října byl Ulm bombardován o den později Mack souhlasil s kapitulací. 20. října bylo město předáno Francouzům. Důstojníci pluku č. 1 se přesunovali do Krakova, vojáci dočasně do Francie. Brzy se ale vrátili do Haliče, kde byl pluk znovu zformován. Na začátku války měl pluk 2475 mužů. Ztráty činily 596 mrtvých nebo pohřešovaných. Většina zemřela na nemoci.

Bitva u Slavkova 1805
Vývoj politické situace způsobil, že se 2. prosince 1805 proti sobě mezi Brnem a Slavkovem postavily spojená rusko-rakouská armáda a francouzská armáda císaře Napoleona.
Spojenci zde měli dle historika pplk. Emila Kalába 85 000 mužů z toho 15 000 jezdců a 230 děl. 15 700 bylo Rakušanů, ostatní Rusové.
Francouzi měli 74 000 mužů z toho 11 000 jezdců a asi 250 děl.
6. záložní prapor I. pěšího pluku Kaiser, vytvořený v říjnu 1805 z depotního divizionu dosud málo vycvičených nováčků, rekonvalescentů a vysloužilých vojáků, měl 600–700 mužů. Velel mu major baron Lesch. Ten ho přivedl 31. října do Vídně, kde byly v rezervním sboru podmaršálka Auerperga soustřeďovány šesté prapory různých pluků od Ulmu a ze severní Itálie.
Po obsazení Vídně Francouzy byl prapor pod velením majora Lesche začleněn do pěší brigády generálmajora Jirczika ve 4. rusko-rakouské koloně. Velel jí podmaršálek Vincenc hrabě Kolovrat-Libštejnský. 4. kolona měla asi 16 000 mužů.
Základ tvořílo šest praporů z kompletníko 23. rakouského pěšího pluku Salzburg. Jirczikova pěší brigáda se skládala ze šestých praporů pluků č. 1, 9, 29, 38, 40, 49, 55 a 58 a byla doplněna dvěma setninami Vídeňských dobrovolných myslivců a třemi setninami ženistů.
Celkový počet mužů brigády byl 4820. Z toho z 1. pěšího pluku asi 700 mužů. Tato pěší brigáda bojovala společně s ruskou pěší brigádou generálmajora Kamenského z 2. kolony generálmajora Langerona.
Brigáda bojovala v těžkých bojích o udržení prateckého návrší.
Jirczikova brigáda ztratila přes třetinu mužstva t. j. 1866 mužů, 6 štábních a 19 nižších důstojníků. 5 důstojníků a 470 mužů padlo do zajetí. Generál Jirczik byl těžce zraněn a po převozu do Uherského Hradiště na následky zranění za dva týdny zemřel.
Spojenci na kopci zanechali v těžkém terénu 18 děl a ustoupili k Hostěrádkám. Zde na kótě 273 zaujali nové postavení. To navázalo na rakouské prapory, stojící u Zbýšova. Odtud po setmění jednotky spořádaně ustoupily po trase Čejč, Hodonín, Holíč, Sobotiště a Myjava. Na seřadišti ve Staré Turé pět dní po bitvě bylo soustředěno 251 mužů ze 6. praporu I. pěšího pluku..
15. ledna 1806 byl 6. prapor rozpuštěn a mužstvo rozděleno k ostatním praporům.

Po porážce u Slavkova
Po porážce u Slavkova a s příchodem arcivévody Karla do funkce nejvyššího velitele rakouské armády byly řadové pluky organizovány na stejném základě. Pluk měl tři pěší prapory a dvě granátnické setniny. Tři prapory pluku měly do roku 1809 šest rot, třetí prapory měly čtyři roty. Rota měla 100–160 mužů.
V dubnu roku 1806 přišel pluk č. 1 z Haliče, kde se v lednu opět zformoval, do Brna. Byl ubytován ve nejen ve městě a okolí, ale i ve vzdálenějších místech např. v Jevíčku a ve Slavkově. V Prostějově sídlil štáb. Záložní divizion byl ubytován v Haliči, ve městě Nový Sacz.
V srpnu a září se pluk pohyboval rámci soustředění u Vyškova a v roce 1807 v Králově Poli u Brna, kde zůstal.
Vojáci dostali pušky vzor 1807 s hladkým vývrtem a s železnou soupravou, která nahradila mosaznou. Pluku velel plukovník Johann Gredler (1807-1809).
V roce 1808 se pluk přesunul na šestitýdenní výcvikový tábor do prostorů u Olomouce.

Rok 1809 byl rokem 4. koaliční války,
Po srážce u Kloster-Rohru 19. dubna, bitvě u Abensbergu 20. dubna 1809, bitvě u Eggmühlu 22. dubna 1809 a srážce u Regensburgu došlo k 21.–22. května k bitvě u Aspern. Rakušané pod velením arcivévody Karla zvítězili. Do bitvy zasáhly i 1. a 2. granátnická setnina, ze kterých padlo 20 mužů.
Granátníci z 1. a 2. setniny spolu s 1. a 2. praporem pod plukovníkem princem Hohenlohe bojovali 5.–6. července 1809 i v bitvě u Wagramu. Vítězství se přiklonilo na stranu Francouzů. Velitel pluku Johann Gredler zde padl a s ním i 37 mužů.
V bitvě u Znojma bojovaly stejné jednotky ve dnech 10.–11. července 1809. Z pluku padl 1 důstojník. Velitelem pluku byl plukovník Gustav Prinz zu Hohenlohe-Langenburg (1809-1815).
14. října 1809 byl ve vídeňském Schönbrunnu uzavřen mír, který pro Rakousko znamenal velké územní ztráty.

5. koaliční válka
V letech 1813-1814 se odehrávaly vojenské operace, označené jako 5. koaliční válka
Polní tažení směřovalo do Německa. Rakousko postavilo 4 armády, celkově 265 000 mužů.
V bitvách u Přestanova a Chlumce 29. srpna 1813 se zrodily porážky Francouzů od spojených rakouských, pruských a ruských vojsk.
Po vítězné bitvě u Drážďan 26. -27. srpna 1813 byli Francouzi poraženi v „Bitvě národů“ u Lipska 16. -18. října. Bojoval zde 1. a 3. prapor pod plukovníkem Hohenlohe. U Drážďan padlo 81 vojáků a 2 důstojníci z I. pluku. U Lipska 37 vojáků a 2 důstojníci.
V obou bitvách byl vrchním velitelem armád protifrancouzské koalice polní maršál Karel I. Filip kníže Schwarzenberg.
V prohrané bitvě u Hanau 30. října 1813 bojovala pod bavorským polním maršálem Karlem Philippem von Wredem 1. a 2. granátnická setnina a ztratila 6 mužů. Po útoku u Hochheimu 9. listopadu 1813 a srážce u Aussigu a Pfaffendorfu následovalo polní tažení do Francie.
Počátkem roku 1814 táhl pluk do Švýcarska a Francie. V bitvě u Bar sur Aube 24. ledna pod vrchním velitelem princem von Würtembergem bojoval také 1. a 3. prapor pod princem Hohenlohe. Padlo 18 mužů. Následovala vítězná bitva u Brienne le Chateau dne 2. února. Po srážkách u La Ferté sur Aube 28. února 1814 a 3. března u La Guillotiére přišlo 75. Napoleonovo vítězství. V bitvě u Arcis sur Aube 20. a 21. března 1814 zvítězilo 30 000 Francouzů nad 90 000 vojáky polního maršála Schwarzenberga. I zde bojoval 1. a 3. prapor z I. pěšího pluku.
Po abdikaci císaře Napoleona 6. dubna 1814 a jeho návratu z vyhnanství na ostrově Elba 1. března 1815 postavili spojenci velké armády pod velením knížete Schwarzenberga, Barclaye de Tollyho, Blüchera a Wellingtona.

Po Waterloo
Po vítězství spojenců u Waterloo 18. června 1815 Napoleon podruhé abdikoval.
Po oslavách vítězství přišel 8. září 1815 rozkaz k návratu rakouského vojska. Přes Stockach, Laufen, Wels, St. Pölten přišli vojáci 31. prosince 1815 do Brna. Plukovník Hohenlohe byl povýšen na generála, podplukovník Franz Straka se stal plukovníkem a velitelem pluku (1815-1819), povýšeni byli i další důstojníci.
Po uzavření míru byl pluk ubytován v letech 1816-19 v Olomouci a Prostějově. Od roku 1817 do 1818 v Brně. V říjnu byl štáb v Kroměříži a vojsko v Prostějově. Pluk obdržel rozkaz k přesunu do Itálie.

V Itálii
Velitelem byl v roce 1819 jmenován Alexander svobodný pán Mayus (1819-1821) a po něm převzal v roce 1821 velení svobodný pán Sahlhausen (1821–31). Ten velel na neapolsku ve srážkách u Rieti 7. března 1821 a Antrodocca 9. března 1821.
Veliteli pluku byli postupně Franz von Janda (1831–37), Josef Kalliany von Kallyan (1837–45) a Josef svobodný pán Post (1845–49).
Majitelem pluku se v roce 1835 po smrti císaře Františka I. stal císař Ferdinand I.
V letech 1821–66 byl pluk pod velením maršála Václava Radeckého v Itálii. V Miláně vypuklo 18. 3. 1848 povstání. Radeckého vojáci vyklidili Milán a postupně obklíčili Benátky. Kapitulovala před nimi 11. června i Vincenza. V bitvě u Sommacampagna 23. července 1848 se slabšími Piemonťany padlo 9 vojáků I. pluku.
V bitvě u Custozzy 25. července 1848 padlo 5 vojáků. Bojovalo zde na každé straně 20 tisíc vojáků, mezi nimi i vojáci z 1. a 2. praporu pod velením majora Ratha. Vítězství bylo na straně Radeckého vojáků. Rakušané se vrátili do Milána.
Při revoluci ve Vídni zasahovala od počátku říjnu 1848 pěchota i granátníci z I. pluku Kaiser. Vojenské operace trvaly až do konce října.
Na velitelském místě I. pluku vystřídal Josefa svobodného pána Posta Josef von Martini (1848-1850).
V říjnu 1848 byla pěchota i granátníci z pluku Kaiser nasazeni při revoluci, způsobené řešením uherské otázky a násilnou smrtí ministra války Latoura ve Vídni.
V roce 1849 bylo obléháno Komárno. Pluk byl ve srážkách u Acsu, Milchdorfu a Mezzana Corti. Jeho majitelem se stal císař František Josef I., který převzal vládu 2. prosince 1848.

Znovu v Itálii
Po několikaměsíčním příměří opět začaly válečné operace. Po prvním úspěchu u Mortary 21. března 1849 a vítězství nad 60 tisíci piemontskými vojáky v bitvě u Novary 23. března se poražený král Karel Albert vzdal sardinského trůnu ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II.
Bojovali zde vojáci 1. a 2. praporu pod velením majora Ratha. Padlo 46 mužů a 3 důstojníci.
Polní podmaršál Julius von Haynau potlačil povstání v Brescii.
V květnu převzal vrchní velení v Uhrách. Po srážkce u Zsigardu a bitvě u Peredu 21. června 1849, kde bojovali granátníci pod svobodným pánem Haynau došlo ke srážkám u Arpásu, Marszaltö a Szemere při potlačování maďarského národního hnutí.
Rakouská armáda mezitím vstoupila pod Radeckého vedením 30. srpna 1849 do Benátek.
U pluku se opět měnili velitelé. Nastoupil Alois hrabě Künigl svobodný pán von Ehrenburg und auf der Warth (1850–57), od roku 1857 přišel Franz svobodný pán John (1857–59) a po něm od roku 1859 Stefan Victor von Pontis a Josef Ringelheim (1860).
Velký rakouský vojevůdce Václav Radecký zemřel 5. ledna 1858 v Miláně.
Po srážce u Sesia a došlo k bitvě u Magenta 4. června 1859 pod vrchním velením svobodného pána Gyulaye. Bojovaly zde první tři pěší prapory a granátníci. Ztráty byly velké. Padlo zde 207 mužů a 11 důstojníků. Pak došlo k rozhodující bitvě u Solferina. 24. června zde bylo Rakousko poraženo sardinským královstvím, podporovaným Francií. Pod vrchním velitelem Františkem Josefem I. bojovali opět i granátníci a vojáci prvních tří praporů pluku Kaiser pod velením plukovníka Victora von Pontise. Padlo 79 mužů a 3 důsojníci.
Mír, uzavřený v Curychu znamenal ztrátu Milánska. Následovala expedice do Villafrancy a obrana pevnosti Pescheira.
U pluku se znovu měnili velitelé. V roce 1860 nastoupil Alfred Du Rieux de Feynau (1860-67), potom přišel plukovník Erwin Ritter von Schmelzer (31. dubna – 11. září 1866). Velel pluku ve válečném roce 1866, kdy Du Rieux dočasně převzal velení brigády.
Rok 1866
V roce 1866 byl pluk posádkou v Praze a byl zařazen do brigády generálmajora Knesla k X. sboru severní armády. Tomu velel polní maršál svobodný pán Gablenz.
24. června 1866 zvítězili Rakušané, zařazení v Jižní armádě, pod velením arcivévody Albrechta v bitvě u Custozy. Vojáci ale chyběli v severních Čechách u Hradce Králového.
Jako záminka k válce posloužil spor Rakouska a Pruska o území Šlesvicka-Holštýnska. Do Čech směřovala pruská armáda pod vedením zkušeného generála Helmutha hraběte von Moltkeho.
Velitelem rakouské Severní armády byl dvaašedesátiletý polní zbrojmistr Ludvík August von Benedek (1804–81). Ten se výborně osvědčil na italských bojištích. Do funkce byl jmenován 12. května 1866. Po známém průběhu bitvy u Hradce Králové 6. července 1866, kde na obou stranách bylo asi 250 tisíc vojáků, Rakušané prohráli.
Tři prapory I. pěšího pluku v brigádě pod velením plukovníka Du Rieuxe a vrchním velením von Benedeka dobývaly ale již 27. června výšiny sv. Jana v bojích u Trutnova. Významně se zasloužily o vítězství. Proto se 27. červen 1866 stal památným dnem pluku.
Po prohrané srážce u Nového Rokytníku 28. června byly stejné jednotky 29. června ve srážce u Dvora Králové.
Dle údajů Cajetana Pizzigheliho padlo u Trutnova 116 mužů a 11 důstojníků, u Nového Rokytníku 95 mužů a 3 důstojníky a u Hradce Králové pak 82 mužů a 4 důstojníci. Přestože ztráty u Dvora Králové nejsou uváděny, lze říci, že za několik dnů ztratil pluk více než 300 vojáků a důstojníků.
Další údaje hovoří o tom, že v celém polním tažení ztratil I. pluk, počítáme-li v to padlé i raněné, celkem 44 důstojníků to je 50% početního stavu a 1064 vojáků, to je 33% mužstva.

Roky míru
Po uzavření mírové smlouvy mezi Pruskem a Rakouskem v Praze 23. srpna 1866 následovaly mírové roky 1866–81. Velitelem pluku se stal Josef Fellner von Feldegg (1867–74).
Za jeho velení v roce 1868 skončila éra bílých uniforem. Pluk dostal tmavomodré uniformy s tmavočerveným vyložením a se žlutými knoflíky. Vyzbrojen byl puškami systému Wänzl. Oficiální název Rakouské císařství byl nahrazen názvem Rakousko-uherská monarchie.
V témže roce zavedl branný zákon všeobecnou brannou povinnost.
7. ledna 1867 byl padlým vojákům I. pěšího pluku Kaiser č. 1 z tažení v letech 1859–66 (Magenta, Solferino, Trutnov, Nový Rokytník, Hradec Králové) odhalen v Opavě pomník.
Pluk byl v roce 1871 posádkou v Opavě. Velitelem se stal Hugo Taulow Ritter von Rosenthal (1872–77) a po něm v roce 1876 už v posádce ve Vídní Eduard von Zambaur. V roce 1879 nacházíme I. pluk posádkou v Sarajevu.
V roce 1882 je pluk I. Kaiser posádkou v Opavě. Neoficiálně je nazýván „Slezským pěším plukem císaře Františka Josefa číslo 1“.

I. světová válka
Ve válečných letech 1914–18 byl 1. pěší pluk zařazen u I. armádního sboru, jehož velitelství bylo v Krakově.
Po skončení I. světové války se rozpadlo se Rakousko-Uhersko, vznikla Československá republika. V roce 1920 bylo mužstvo bývalého c. a k. pluku č. 1, doplňovaného ve Slezsku, sloučeno s legionáři 34. pluku italských legií. Jeho historie pokračovala pod názvem „Československý pěší pluk č. 34 střelce Jana Čapka“ s velitelstvím v Opavě.
Z výčtu událostí je zřejmé, že vojáci I. pěšího pluku Kaiser, z větší části verbovaní na Moravě a ve Slezsku, vždy statečně bojovali na bojištích, na které je vůle monarchů zavedla. Veleli jim mnozí slavní vojevůdci rakouské armády. Byli to hlavně Evžen Savojský, Leopold Daun, Ernst Laudon, arcivévoda Karel, Karel Schwarzenberg, Václav Radecký a další.
Na slavnou minulost navazuje v roce 1988 znovuzřízení 1. pěšího pluku Kaiser, granátnické setniny Brno, skupinou aktivních vyznavačů vojenské historie.

25. 3. 2006 František Kopecký

PRAMENY:
Dějiny zemí koruny české II., Paseka, 1992
Dorazil O., Vládcové nového věku (1648–1937), 2, Amlyn, 1993
Kaláb E., Bitva u Slavkova, 1928
Napoleonské války a české země, sborník, 2004.
Pizzighelli Cajetan, Geschichte des. K. K. Infanterie –regimentes Kaiser Franz Josef
No 1, 1716-1881. Tropau 1881
Schildberger V. st., Bylo těžké ctít historii
Schildberger V. st., Stručná historie pluku Kaiser
Schildberger V. st., Císařská armáda, tažení roku 1805 a bitva u Slavkova, 1998
Třetí koaliční válka 1805, sborník, 2004.