Historie 
Významné osobnosti
P. Martin Alexius Vigsius
farář, působil ve Tvarožné v letech 1665–1668, tedy v období pobělohorském. Zajímal se o přírodu a jako snad první popsal unikátní přírodní útvary Moravského krasu. Ve svém latinsky psaném spise Údolí křtinské, jinak kiriteinské popisuje přírodní zajímavosti v okolí obce Křtiny, včetně krasových jeskyní a propasti Macocha.
Jiřík Galle
Osobnosti, které se významnou měrou podílely na zvelebení obce byli i purkmistři, rychtáři, radní a starostové. První zmínku si bezesporu zaslouží rychtář Jiřík Galle, který již v roce 1627 věnoval kostelu sv. Mikuláše 10 zlatých. Význam takového daru svědčí o velkorysosti – 10 zlatých v té době byly velké peníze. (Pro srovnání uvádíme příklad: Ještě v polovině 19. století věnoval císařský dvůr ve Vídni na kulturní akce na Moravě 50 zlatých.)
Freyenfelsové
Zakladatelé panství Líšeň s Tvarožnou a Velaticemi.
V roce 1713 koupili Tvarožnou Freyenfelsové. Na hlavním schodišti líšeňského zámku je možné ještě dnes spatřit erb freyenfelského rodu. Je rozdělen vodorovně do tří polí. V horním modrém poli je stříbrná hvězda, ve středu a v červeném poli stříbrný kříž a spodní zelené pole je volné.
Jejich předek Martin Pruskauer byl potomkem selského rodu z Tvarožné. Působil v Olomouci, kde dosáhl funkce osobního sekretáře olomouckého biskupa a rakouského arcivévody Leopolda Viléma. Nepochybně jeho přízní se mu dostalo v roce 1663 nobilitace, tzv. volně zvoleného predikátu, která k jeho původnímu jménu připojila přídomek z Feyenfelsu, jež pak u jeho potomků, usilujících očividně o co nejrychlejší splynutí s tradiční šlechtou, nahradil i staré rodové příjmení.
Poslední členkou feyenfelského rodu byla Marie Antonie, která se narodila 9. července 1761 a zemřela v Brně 29. října 1780.
Bezdětným Františkem Josefem vymírá po meči rod Freyenfelsů a panství přechází na syna Marie Theodorovny a Antonína Belcrediho – Eduarda Belcrediho, v jehož rukou se poprvé spojuje větší dominium, předtím často roztrhané mezi jednotlivé členy freyenfelského rodu. Poprvé dochází ke spojení panství líšeňského a jimramovského.
Belcredi
|
Příjmení šlechtické rodiny původem z Lombardie. V 18. století odcházejí Belcrediové do habsburských dědičných zemí, kde získali hraběcí titul. Eduard Belcredi (1786–1838) se zúčastnil napoleonských válek, v r. 1819 zdědil po Františku Xaverovi z Freyenfelsu, příbuzném své matky, panství Líšeň u Brna se statkem Tvarožná. P. František Schuppler
druhý významný farář, který působil ve Tvarožné v letech 1738–1750. Do historie vstoupil jako literát a vynikající kazatel. Proslavilo jej dvouhodinové kázání při stoletém výročí osvobození města Brna od švédského obléhání. Je autorem Památky stoleté – Recessus maris suevici – Co Švejda roku 1645 odstoupiti přinucen byl vydané v roku 1754. Inicioval postavení budovy fary pod kostelem.
P. Václav Bartošek
*1750 Velký Újezd +1813 Božice
V období napoleonského tažení přes Moravu byl farářem P. Václav Bartošek, který zde působil v letech 1787–1813. Byl svědkem drancování tvaroženského kostela při bitvě tří císařů v roce 1805.
P. Ignác Majer
 | *28. 11. 1792 +15. 7. 1850 Po tomto faráři již přichází fáze buditelů. Prvním z nich byl farář Ignác Majer, který ve tvaroženské farnosti působil v letech 1829–1850 a byl svědkem regenerace obce po přestálých válečných útrapách. Jeho hrob je dodnes označen deskou ve zdi za kostelem, opravenou nákladem obce v květnu 1998. |
Matěj Daněk
 | *1839 +1889 rolník č. 15 První předseda SDH při založení v roce 1891, předseda Živnostenského spolku Blahobyt po založení v roce 1891, spolek zpočátku působil v prostorách jeho selské usedlosti. |
P. Václav Kosmák
*5. 9. 1843 +15. 3. 1898 |
Jaroslav Eliáš
 | *14. 2. 1872 +19. 8. 1925 Prvním starostou Tvarožné po pádu Rakouska-Uherska byl Jaroslav Eliáš, malorolník, který dlouhá léta pracoval v Brně jako soustružník kovů. Zvolen byl ve volbách v roce 1919. |
Jindřich Galle
 | *17.9.1884 +21.4.1971 Deset let (od r. 1928) spravoval obec Jindřich Galle, první dělnický starosta ve Tvarožné. Dožil se vysokého věku 86 let a zanechal po sobě řadu významných dokumentů a vzpomínek na veřejný život ve Tvarožné po roce 1918. |
Podplukovník Emil Kaláb
 *10. 12. 1889 +8. 3. 1932Rodák, který se zapsal významnou prací do dějin literatury i vojenské historie, se narodil ve Tvarožné r. 1889 a jako pětadvacetiletý odešel stejně jako mnoho jiných tvaroženských mladých mužů do první světové války. Účastnil se bojů na východní frontě, kde se přes zajatecký tábor dostává do československých legií, organizovaných v tehdejším Rusku. Záhy se stává významným pracovníkem v zahraničním odboji a podílí se na přípravách rozbití rakousko-uherské monarchie. Vrací se po strastiplné anabázi legionářů přes Sibiř již do svobodné vlasti. Jeho návrat do rodné Tvarožné však byl poznamenán těžkou chorobou, která byla následkem těžkých podmínek jeho sibiřské pouti. Tuberkulóza ve dvacátých letech 20.století byla ještě chorobou nevyléčitelnou a tak po čtrnácti letech života, v němž stačil ještě Emil Kaláb studovat a psát, umírá 8. března 1932. Tvarožná připravila svému rodákovi důstojný pohřeb, který do té doby široké okolí nevidělo. S vojenskými poctami, za účasti pluku vojska, byl uložen do rodné země na tvaroženském hřbitově autor odborné publikace "Bitva tří císařů". V této své nejvýznamnější práci zhodnotil zkušenosti rodáka vesnice pod Santonem, stejně jako zkušenosti vojenské a studium odborné domácí i zahraniční literatury. Publikace je dodnes pramenným materiálem pro odborníky a historiky, zabývající se problematikou napoleonských válek. Zážitky ze Sibiře uveřejnil v knize "V kraji tunder", kromě níž napsal ještě řadu článků a fejetonů do tehdejšího denního tisku, zejména do Lidových novin. Vrací se v nich k pobytu v Rusku, v zajetí a k vojenskému životu. Byl členem "Kola moravských spisovatelů". |
Richard Knos
 *19. 11. 1899 +3. 9. 1941 Rodák z Tvarožné z domu č. 99, žijící v Líšni, byl zatčen 8. února1941 na svém pracovišti v Maloměřické cementárně. Organizátor ilegální komunistické strany a bojovník proti německé okupaci byl po osmiměsíčním mučení a věznění na Špilberku a později v Kounicových kolejích zastřelen 3. září 1941 na nádvoří Kounicových kolejí. Zemřel jako hrdina, při mučení neprozradil nikoho ze svých spolupracovníků. |
Stanislav Veselý
 *17. 11. 1900 +13. 4. 1945Po něm, v předválečných volbách byl zvolen starostou Stanislav Veselý. Jako mladík vstoupil do sociálně demokratické strany, v níž působil nejenom v obci, ale i ve svém zaměstnání. Za tuto stranu byl zvolen do funkce starosty ve Tvarožné. Po celou dobu okupace se obětavě staral o to, aby represe gestapa a německých úřadů dopadaly na tvaroženské občany co nejméně. Svému osudu však neunikl. Dne 24. listopadu 1944 je zatčen gestapem a do 17. ledna 1945 vězněn v Kounicových kolejích v Brně. Pouhé tři měsíce před osvobozením podstupuje svoji poslední cestu přes věznici Flosenburk do tábora Platting. Zde nachází mučednickou smrt v předjaří roku 1945. |
Generálmajor MUDr. Josef Liškutín
 *8. 8. 1910 +8. 2. 1957Generálmajor zdravotnické služby MUDr. Josef Liškutín, rodák z Tvarožné – zemřel dne 8. února 1957 ve věku 46 let, tak zněla zpráva začátkem roku 1957. Jmenovaný se narodil 8. srpna 1910 jako syn rolníka. Po gymnasijních studiích v Kroměříži, vystudoval lékařskou fakultu na universitě v Brně. Jako stipendista studoval v roce 1937 v Paříži, kde ho zastihla II. světová válka. Po porážce Francie odešel jako příslušník čs. zahraničního vojska do Anglie a odtud pak do Sovětského svazu, kde se zúčastnil organizace zdravotnické služby u čs. vojenské jednotky. S čs. armádním sborem se zúčastnil osvobození a dosáhl hodnosti generálmajora zdravotnictví. Po osvobození byl jmenován docentem na brněnské fakultě a potom na nově založené Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové. Jmenovaný byl profesorem hygieny, náčelníkem katedry hygieny na Vojenské akademii Jana E. Purkyně, člen vědeckých rad ministerstva zdravotnictví a ministerstva národní obrany, člen výboru Purkyňovy společnosti, příslušník zahraničního vojska vyznamenaný Řádem Slovenského národního povstání II. stupně, Čs. válečným křížem 1939, Čs. medailí za zásluhy I. třídy a medailí Za zásluhy o obranu vlasti. Posledně působil v Hradci Králové, kde zemřel a odkud byl převezen do Tvarožné. Pohřeb měl ve Tvarožné v sobotu dne 16. února 1957. Za rakví kráčeli: prapor vojska, studenti Vojenské akademie Antonína Zápotockého z Brna a další spolupracovníci zesnulého – asi na 2000 občanů. Na hřbitově u rodinné hrobky zhodnotil jeho životní dílo generálporučík Škvařil a přinesl pozdrav od ministra národní obrany. Tvaroženští mohou být právem hrdí na svého rodáka. |
Bohuslav Dostál
 * 14. 9. 1907 +20. 10. 1982 Narodil se v Židlochovicích, ale do svých 12 let žil v německých Brémách, kde jeho otec působil jako evangelický kazatel. Po návratu vystudoval Pedagogický ústav ve Spišské Nové Vsi na Slovensku. Učil v Horákově, ve Velaticích, ve Šlapanicích a ve Tvarožné, kde poznal svoji manželku Boženu Eliášovou, se kterou měl tři děti. Po vyhlášení Protektorátu v roce 1939 se zapojil do tajné vojenské odbojové organizace „Národní odboj“ nebo též „Obrana národa“. Po vyzrazení byl 28. dubna 1943 zatčen a do 5. října 1943 vězněn v Kounicových kolejích, od 6. října pak ve Vratislavi (Breslau). Zde byl odsouzen ke třem rokům káznice, ztrátě občanských práv a ztrátě majetku. Před blížící se frontou byla věznice 25. ledna přemístěna tzv. pochodem smrti do Waldheimu v Sasku. Tam se po pracovním nasazení na různých místech v okolí dočkal osvobození 6. května 1945 ve městě Freiburgu. 14. května 1945 ve dvě hodiny v noci se vrátil do Tvarožné. Po válce pracoval jako okresní školní inspektor v Moravském Krumlově. Pomáhal zřizovat měšťanskou školu ve Tvarožné. Po roce 1948 odmítl vstoupit do KSČ. Byl odvolán z místa ředitele devítileté školy ve Tvarožná, pracoval jako řadový učitel. Za odbojovou činnost byl vyznamenán prezidentem republiky Československým válečným křížem 1939 a Pamětním odznakem Svazu politických vězňů. |
Jan Frodl
|
František Havel starší
 | Vzhledem k tomu, že jeho syn František v roce 1939 přešel ilegálně hranice a byl účastníkem zahraničního odboje, jako voják čs. armády v Anglii, došlo k zatčení Františka Havla 17. září 1942. Byl vězněn na gestapu v Brně "Pod kaštany". Byla to tehdy rozsáhlá akce, v níž byly postiženy všechny rodiny, jejichž příslušníci byli v zahraničí. Před odsouzením a následným odesláním do koncentračního tábora ho zachránil dopis od syna, který dostal hned po jeho útěku, v němž se omlouvá za to, že opustil rodinu. Po prokázání toho, že nevěděl o synově plánovaném útěku za hranice byl 22. prosince 1942 z vazby propuštěn. |
Nadporučík František Havel
 *29. 1. 1921 +27. 8. 2001V roce 1939 jako osmnáctiletý student spolu s několika kamarády emigroval z tehdejšího protektorátu přes Polsko do Francie, kde byli zařazeni do cizinecké legie. Základní vojenský výcvik prodělal v Alžíru, kde Francie měla výcvikové tábory. Po napadení Francie hitlerovským Německem byli převeleni zpět, kde se stali základem československé zahraniční armády. Jako příslušník 2. pěšího pluku v hodnosti desátníka, velel minometnému družstvu, s kterým se účastnil těžkých obranných bojů v severní Francii. Po ústupu až do jižní Francie a kapitulaci, byly na intervenci prezidenta Beneše zbytky čs. divizí evakuovány do Anglie. Po reorganizaci se účastnili obraných bojů v Anglii. V roce 1944 se účastní vylodění spojeneckých vojsk jako velitel tankové čety u čs. samostatné obrněné brigády a s kanadskými jednotkami dobývají francouzský přístav Dankerque. Po dobytí je čs. brigáda přidělena ke 3.armádě gen. Pattona na americkém úseku fronty a s touto se účastní obsazování západních Čech. Po šesti létech se vrací do rodné obce Tvarožné. V roce 1948 je nucen znovu emigrovat do Anglie a odtud do Kanady, kde prožil zbytek života. Tvarožnou navštívil, po částečném politickém uvolnění ještě v roce 1968 a 69, v dalších létech mu to již nebylo umožněno. |
Vlastimil Blahák
|
|
Julius Antoš
 *20. 5. 1898 +15. 8. 1974Ve výčtu významných osobností a rodáků, nemůžeme vynechat člověka, který se proslavil na jiném poli než osoby předcházející. Výborný muzikant a kapeník Julius Antoš rozdával hudbou radost v Brně a širém okolí. Narodil se v početné rodině textilního dělníka Josefa Antoše v roce 1898. Měl pět sester a tři bratry, rovněž dobré muzikanty. Potěšil hudbou několik generací hudbymilovného publika a od 17. 5. 1998 má pamětní desku na rodném domku č. 122. Pohřben je na Ústředním hřbitově v Brně v hrobě č. 420 ve skupině 36. |
Václav Alois Liškutín – herec
* 23. 9. 1929 + 10. 10. 2000 Pocházel ze zemědělské rodiny ve Tvarožné. Obecnou školu vychodil ve Tvarožné, měšťanskou v Pozořicích. V r. 1946 studoval rolnicko-zemědělskou školu ve Šlapanicích.
Ochotnické divadlo ve Tvarožné předurčilo jeho životní dráhu. Komunistický režim potlačoval soukromé hospodaření a v rámci kolektivizace zabavil rodičům většinu majetku. Tato skutečnost zformovala jeho politické přesvědčení. V r. 1949 byl přijat na Konzervatoř a z ní pak přešel na nově založenou divadelní fakultu JAMU v Brně. V polovině studia byl z politických důvodů a také z důvodu odmítnutí vstupu do ČSM, vyloučen a zařazen do vojenských útvarů PTP (pomocné technické prapory) na důl „Československý pionýr“. Zde po dobu 26-ti měsíců pracoval jako důlní rychlorazič. Na konci r. 1953 byl propuštěn do civilu. Dokončil studium na JAMU a nastoupil do krajského oblastního divadla v Hradci Králové, v době, kdy tam zemřel jeho strýc generálmajor MUDr. Josef Liškutín. Po třech divadelních sezónách na základě své politické orientace byl zbaven členství v krajském oblastním divadle „Vítězný únor“. V r. 1958 získal angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, kde působil 4 sezóny, a kde dodnes žije v povědomí tamějších obyvatel. Zbytek života působil v Brně, v divadle „Bří Mrštíků“ – dnešní „Městské divadlo Brno“. Mimo nesčíslných divadelních rolí působil v rozhlase, v televizi, v dabingu (zde získal čestné uznání) a hrál v několika filmech – např. „Postřižiny“, „Na samotě u lesa“, „Smrt stopařek“, „Kdo hledá zlaté dno“, „Slovácko sa nesůdí“, „Četnické humoresky“ atd. Celkem asi 28 filmů. Také vyučoval dramaturgii na Lidové škole umění v Rusínově.
Do obce Tvarožná se vždy rád vracel za svými přáteli a kamarády. Po sametové revoluci se aktivně zapojil ve straně lidové a ve výboru svazu PTP. Zemřel náhle 10. 10. 2000 a je pochován na Ústředním hřbitově v Brně.
Doc. MUDr. Miloš Šlesinger
 *6. 11. 1920narodil se jako druhý syn tvaroženského rodáka a velkouzenáře v Brně-Králově Poli. V roce 1939 maturoval na klasickém gymnáziu v Brně. Studium lékařství, započaté po maturitě, dokončil v roce 1949 na Masarykově univerzitě. V Brně pak působil na stomatologii a plastické chirurgii. Jako lékař také působil v Koreji, Vietnamu, Dánsku, Tunisku, Švýcarsku a ve Francii. Je autorem mnoha vědeckých publikací. Ve Vietnamu mu byl udělen Řád práce, v Tunisku obdržel Řád republiky a v USA Uznání za zásluhy. V roce 1969 se stal politickým uprchlíkem. Nyní žije ve Vaux sur Seine ve Francii. Vzpomínky na svůj zajímavý život sepsal v knize Odysea českého chirurga, která vyšla v roce 1998 v brněnském nakladatelství Doplněk. |